Zatím poslední modul stanice z naší dílny je koncová stanice Ždánice
Stanice Ždánice, předloha naší TT modulovky, je koncová stanice o dvou dopravních a dvou manipulačních kolejích s dvoukolejnou čtyřmístnou výtopnou. Poslední dobou byla provozována dle předpisu D3 se sídlem dirigujícího dispečera v Čejči. Pokračováním směrem do obce Ždánice je vlečka, původně do cukrovaru, poté do podniku šroubárny Ždánice. Z podkladů je patrno, že zde bylo umístěno mechanické jednoramenné vjezdové návěstidlo. Stanice má na obou dopravních kolejích sypaná nástupiště.
Z budov si lze všimnout výpravní budovy typu XVI H (Stejnou lze najít např. v Ivančicích nebo v Nové Bystřici), 8m skladištěm dle normálií a budovou výtopny, která je postavena nově po druhé světové válce.Z původní výtopny je patrná věž vodárny, ovšem již nesloužící svému účelu.
Před výtopnou byl umístěn stojan pro zbrojení naftou včetně hasicího přístroje.
Historický pohled na stanici Ždánice
Stavba modelu
Rám
V nezkrácené verzi, přepočtem skutečných délek staničních kolejí do měřítka TT a použitím 15°flexi výhybek Tillig (délka 165 mm) se dostáváme na velikost rámu 2,2 m, složeného ze dvou částí. Šířku modulu stanice jsem zvolil 600 mm, vzhledem na polohu budov a ztvárnění krajiny v těsném okolí stanice. Osa první koleje je v ose modulu, vzdálenost kolejí je 43 mm.
Rám tvoří smrková prkna tl. 20 mm, výšky 110 mm. Výška by se zdála příliš velká, chtěl jsem zohlednit zeslabení rámu mechanismy přestavování výhybek. Rám je vyžebrován smrkovými lištami, pokryt 5mm překližkou a natřen akrylátovým lakem. Horní deska je v celé ploše polepena 2mm korkem. Z hlediska tlumení hluku při jízdě to sice moc významu nemá, ale při jakékoliv potřebě dostat se pod „nulu“ je to výhodné – např. při instalaci budov, plotů, elektroinstalaci apod.
Obě části rámu jsou spolu svrtány a přišroubovány šrouby M8. Nohy z hranolků 50×50 jsou umístěné v rozích, zaklíněné kontrašpalíkem a sešroubovány vratovými šrouby M8. Nohy jsme museli, pro dodržení výšky koleje modulů, umístěných na parapetu, nastavit.
Kolejivo
Použili jsme flexi kolejivo Tillig – dřevěné pražce a stavebnice 15°flexi výhybek Tillig. Koleje i výhybky jsou provizorně hřebíčkované, poté fixované štěrkem. Jako štěrk je použit páně Polákův „znělec“.
Přestavování výměn jsme zvolili mechanické. Jednak ze zvědavosti, jak to bude fungovat, jednak z hlediska úspory nákladů za motorické přestavníky. Inspirací byla TT modulová stanice Pavla Štěpánka ze Zababova. Princip je velice jednoduchý – přes celý modul je uložená ocelová kulatina d5, procházející přes podélná prkna rámu, na koncích opatřená závity a knoflíky pro pohodlnou manipulaci. Pod místem umístění jazyků výměny je navlečena a stranovým šroubkem zajištěna duralová kostka, ve které je upevněna přestavovací struna, vedoucí kolmo vzhůru a pohybující s přestavovacím pražcem výměny. Krajní polohy a zároveň elektrické přepínání polarity srdcovky a odepínání jazyků je řešeno kolébkovým přepínačem, ovládaným tak pohybem hliníkové kostky. Přepínač je připevněn plechovým držákem ke dni modulu.
Výhody tohoto řešení – jednoduchost, malé náklady, spolehlivost
Nevýhody – výhybka se přestavuje v ose jazyků (v případě složitějšího zhlaví, kdy se více výhybek nachází blízko u sebe, je třeba pomocí přepákování dostat jednu kolidující osu výměnu mimo).Kontrola polohy výhybky je pouze optická. Zdvih ovládacích táhel je dán zdvihem jazyků a zdvihem kolébkového přepínače (zdvih přepínače bude u TT vždy větší, než zdvih jazyků – vytváří přítlak na jazyky, což je O.K.) – tudíž se nelze orientovat podle polohy knoflíků, což je škoda. Je třeba zkouknout vždy přímo polohu jazyků!
Stavby, krajina
Budovy, umístěné na modulu, jsou vyrobeny ručně, některé s použitím prefabrikátů
Přijímací budova – dle dokumentace V.Londina, normálie XVI H , stav v roce cca 1945, t.j. bez přístavku záchodků a zastřešení průchodu na nástupiště. Materiál – lepenka, okna, dveře – děrný štítek.Nátěr barvený latex, patina (oprýskaná omítka primalex).Střecha polotovar od Auhagen, patina mořidlem.
Výtopna – dokumentace vlastní – oměřeno v terénu, foto. Materiál – dvojitý 1mm deskový polystyren, okna – folie pro slejdy, tisk na laserové tiskárně.Dveře – dýha, výpalek laserem.Střecha – kostra deskový PS, ovinuto krepovou krycí páskou. Nátěr – akryl Agama včetně patiny
Budova traťovky, kůlny – dokumentace viz výtopna. Materiál – kombinace 1mm deskový polystyren,deskový polotovar evergreen (lištovaná prkna), polotovar režné zdivo Auhagen. Okna, dveře – papír.
Silniční váha – dokumentace vlastní, materiál – pěnový polotovar režné zdivo HEKI, okna, dveře papír, střecha polotovat Auhagen
Krajina – základní polep korkem je polepený toaletním papírem, tupovaným štětcem, namočeným v zředěném lepidle.Případné nerovnosti jsou vyrobeny jako zmuchlaný toaleťák, přetažený další vrstvou. Posypy jsou již tradičně kombinace statické trávy a různých hlín, prachů a štěrků.
Elektrické zapojení
Autorem je Mirek Horáček, stanice je koncipována pro analogový provoz, s možností přechodu na digitál (odpadnou všechny úseky, resp. zapnou se všechny úseky).
Ovládání trakce – světě zboř se – trafo FZ1
Ovládání úseků – samostatný pultík (na rozdíl od Krumvíře, kde jsou vypínače úseků přímo na rámu modulu) – autor pultíku Zdeněk Krejčí
Ovládání výhybek – ručně, přepínání polarity srdcovek a odepínání jazyků (osvědčilo se již na modulu Krumvíř) pomocí vícepólového kolébkového přepínače
Postřehy a zkušenosti z první zkoušky provozu – výstava podzim 2007:
– sypaná nástupiště se nepovedla. Kostra je s vybroušené balzy a jsou lehce přesypaná pískem.Jsou zkrátka moc vysoká a brání průjezdu mnoha vozidel. Páry drhnou spodkem válců a dieslové mašinky včetně vagónů schůdky. Bylo je nutno kvůli provozu provizorně obrousit. Je nutno je předělat dle šablonky a dbát na průjezdnost většiny vozidel.U další plánované stanice – Klobouky – zkusíme nástupiště s hranou. Průjeznost by měla být lepší.
– Ovladatelnost je na hranici.Kontrola polohy výhybek je pouze optická – a to poloha jazyků, protože ovládací knoflíky mají příliš malý zdvih.
U některých výhybek je nutno dávat pozor, aby elektrický přepínač skutečně „přecvakl“ – pokud tomu tak není, tak příslušný jazyk není pod napětím a nejedeme…(ale je to pouze otázka zvyku).
– Pro případ digitálního provozu by byla ovladatelnost určitě lepší – odpadly by napájecí úseky a ovladač by byl v ruce, takže obsluha stanice se značně zjednoduší
Závěr
Stavba modulu stanice Ždánice trvala zhruba od ledna 2007 do listopadu 2007. Podíleli se na ni členové kroužku TT modulovky, kluci i dospělí. Poděkovat za čas, námahu a za i hmotné zabezpečí se sluší Zdeňkovi Krejčímu, klukům Horáčkům, Michaelovi Konvicovi a ostatním.
Tak kluci – Ždánice máme za sebou, hurá na Klobouky !!
Brno,leden 2008
Jirka Veselý